March 2011

...end.

29. march 2011 at 19:19 | Kac.
Hey!
Tak naposledy...
milovala jsem tenhle blog a tuhle adresu, ty lidi, kteří sem chodili. Jejich blogy, celý tohle společenství. Ale nějak mě to přestalo abvit, není čas, je jaro, konec depkám...v zimě se sem vrátím, doufám, že tu budete ;D
Omlouvám se.
Bye*
Tumblr_lioz3p3cqs1qf59yso1_400_large

závislost.

21. march 2011 at 18:41 | Kac.
Hey!
Nemám moc času - dneska jsem byla s kámoškou venku a pak hlídala mrňata jako brigádu..jedna ta malá holčička na mě "Teto, a ty už jsi dospělá?" podotýkám, že mi je 14. Vyrobila mi srdíčko ze zažehlovacích korálek, je sladká)) Sice je to blbost, ale zlepšilo mi to náladu. A pak ještě učení. HALDY. A nejhorší v tomhel týdnu? tréninky. V sobotu i vneděli máme soutěže, takže makáme - v neděli tříapůl hodinovej trenál, pak klasicky dvě hodky v útarý a pátek a ještě generálka ve středu. Naprosto nestíhám.
No, tenhle článek chci věnovat FOCENÍ. Je to něco, co jsem objevilat ak před rokem, co nám děda dal svou uzasnou zrcadlovku. Maximálně to miluju, nejuzasnejsi bude jaro, to budu jen FOTITFOTITFOTIT yeaah.
Samozřejmě, v celém článku nějaké z mých fotek))


pravý přítel?

19. march 2011 at 11:47 | Kac.

Hey!
Jednou už jsem sem psala, že jsou pro mě v životě nejdůležitější přátelé - pořád si za tím stojím, akorát se k nim po Itálii přidala rodina&láska. Nedávno jsem měla strašnou krizi, strašně moc mých "kamarádů" se na mě naštvalo, ale už je to fajn. Na horách jsem se chvílemi nudila, tak jsem prolízala mých 2700 doručených SMSek a strašně jsem se nasmála. A když jsem si to tak četla, zjistila jsem, co pro mě všechno udělali a já si na to ani nevzpomněla. Hned jak je uvidím, chci jim říct jedno velké DĚKUJI. Ale našla jsem takový..problém.Řeknu příklad: kamarádce se líbí jeden kluk z autobusu. Zařídila jsem, aby se seznámili a ona byla úplně v sedmým nebi, když jí v prvním chatování napsal "zdálo se mi o tobě". A pak ji pozval ven. Takšťastnou jsem ji nikdy neviděla - má docela problémy doma, ale prostě na to kašlala a upnula se na toho kluka. Jenže pak přestal jezdit autobusem. Zjistili jsme že je nemocný. Ale on jí neodepisoval ani na smsky, ani na skajpu. A ona? Bombardovala ho víc a víc. Jednou jsem trochu nakousla téma, že by taky mohla počkat, než první napíše on, že kluci nemají rády stíhačky a jiné její kamarádky do mě začaly hučet, jak jsem pesimistická. Nedávno mi napsala "Už mi odepisuje na každou čtvrtou smsku!" a včera mi říkala, že už jí vůbec neodepisuje. A já si teď připadám blbě, že jsem ji nezastavila. A tím se dostávám k tématu: Je pravý kamarád ten, který vás podpoří, nebo ten, který vám poradí správnou cestu a řekne vám, když děláte něco viditelně špatně?
Já jsem vždycky zastávala názor, že musím oboje. Ale pak jsem zjistila, že druhá varianta s sebou nese strašně moc nepříjemných rozhovorů, kdy je druhá strana uražená, že ji nepodporujete a leckdy si neuvědomí, že to s nimi myslíte dobře. Třeba taková Sab - chtěla dělat modeling. Přes kontakty - ne že by šla na konkurz, prostě má bohatý rodiče s kontaktama, tak by ji vzali. A já se bála, že ji ti ostatní z konkurzu budou nenávidět a že přestane mít čas na všechno ostatní, že začne strašně hubnout (není tlustá, ale taky nemá postavu modelky) a bude to špatný. Naznačila jsem jí to a ona se urazila s tím, že "vážně nepotěší, když vás nejlepší kamarádka nepodpoří ve vašem snu". Nevěděla jsem, že po tom zas až tak touží, ale vysvětlila jsem jí proč si to myslím a bylo to fajn. Ale otázka pravého přítele mi doteď vrtá v hlavě. Zajímá mě váš názor, tak pište prosím))
Děkuji, že jste si přečetli zase moc hloubající článek.
Bye*
(btw. v celém článku fotka anglického žadatele S. - děsím se toho, že ho někdo zná a on zjistí, že o něm píšu na BLOG. Brrr, pokud jo, neříkejte mu to prosím! Fakt je, že se známe jen trochu...já o něm prostě jednou napíšu samostatný článek, je toho strašně moc, co chci říct!)

sweet home.

18. march 2011 at 12:23 | Kac.


Povinně poslechnout - úžasná nálada.
Hey guys!
Konečně jsem zpátky - naprosto jsem si to užila, ikdyž mi internet chyběl (ano, stydím se za to, ale je to fakt)
Byli jsme v Itálii v Aplách - Ponte di Legno. 12 hodin jízdy, ale fajn..poslouchala jsem pisnicky a spala. Počasí se měnilo, jeden den bylo úplně KRÁSNĚ..slunko, vysoký hory, snowboard..VOLNOST. Jeden den ale bylo tak škaredě, že jsme se jenom flákali v hotelu, večer jsme teda šli na procházku do toho malýho městečka, kde jsme bydleli, ale ten den jsem si fakt myslela, že umřu nudou. Ale za ty dny, kdy jsem jezdila, to stálo.
Bylo tam milion svahů, různých freerideů a tak. Poslední den - včera - napadlo strašně moc sněhu a skoro nikdo nejezdil, takže to bylo jak jezdit po peřině. NEJÚŽASNĚJŠÍ jízda, jakou jsem kdy jela. Pak už to bylo rozbředlý, ale ta první jízda byla bezkonkurenční. Pak jsme sedli do auta a jeli 12 hodin domů - cestou jsme se stavili u sestřenky v Rakousku, mají novou vilu, prostě uzasne)) Domu jsme dojeli v jednu a ja jsem jen padla do postele. ALE tim jarnaky nekončí! Plánuju je jeste pekne rozjet.
Dneska jedeme s taťkou na horolezeckou stěnu - už jsem týden nebyla a strašně se těším. A pak možná půjdu s anglickým žadatelem o ruku (říkejme mu S.) na "kafe". (ja tím sice vetsinou myslím kafe... ale víš co... ono se ted výraz "pujdes semnou na kafe" pouziva ve vsem..) takže jsem zvedava. Ale mamka začala něco, že musím k babičce, tak to asi padne. A sobota - budu spát u Sab (dost dobrá kámoška S., třeba přijde i on, bydlí kousek) a plánujem si to pořádně užít. A neděle tříhodinovej trénink a učení ( :// )
Už abych někde byla...
Bye*
(tenhle článek je informační, abyste věděli, proč jsem tu nebyla atd., mám zamýšlecí náladu, tak večer napíšu na téma PŘÁTELÉ - otázkou bude, jestli je pravý přítel ten, který vás podpoří nebo ten, kdo vám řekne, co si myslí a řekne vám, kdy třeba děláte něco špatně, ikdyž by vás to pohlo bolet)

pojd na chat.

17. march 2011 at 14:08 | Kac.
Hey!
Rozhodla jsem se napsat článek s tématem KOMUNIKAČNÍ SÍTĚ..protože tohle mě v poslední době docela trápí - facebook.com atd.

Znají to všichni v našem věku - po škole se už nechodí do parku ani si zaplavat, chodíme domů, abychom byli co nejrychleji na facebooku. Když u sebe nemáme mobil, cítíme se jako bez ruky. Neřekneme, že se nám líbí oblečení nějakého kamarída - napíšeme mu to na zeď do statusu. Neřekneme, že mě jeho chování štve - prostě se "hodíme offline" nebo mu napíšeme pár hnusných vět a doufáme, že ho potom už nepotkáme, protože nevíme, co mu máme říct. Ti, které v dnešní době považujeme za vyhynulý druh - tedy ti, kteří nemají facebook a virtuální komunikace je jim cizí - jsou považování za outsidery.

Problém je potom, když musíme komunikovat naživo v situacích, které bychom normálně jen napsali, s lidmi, kteří jsou z očí do očí zvyklí hovořit. V té chvíli nemůžete říct, že se jdete najíst a prostě odejít, neexistuje výmluva, která by vás zachránila - protože nejste zvyklí takhle komunikovat. Můžou vám říct, že vás nemají rádi a vy jim nenapíšete řechajícího se smajlíka, kterým byste přes chat uvolnili situaci. Nemůžete vymyslet dostatečně peprnou urážku, se kterou vám můžou pomoct ještě vaši kamarádi, protože jste zvyklí psát, a tam je na to čas.
Jasně, je fajn umět alespoň trochu se vyjadřovat přes internet nebo mobil - kdo by to v dnešní době nepotřeboval. Jenže všeho s mírou. Rychlé zanikání přizorené komunikace, kdy vidíme, jak se daný člověk tváří, jeho postoj atp., když s ním mluvíme. Leckdy nám to vlastně i pomůže pochopit smysl toho, co chtěl říct.
V těch horších případech na chatech narazíme na "super človíčQa", který se nám zdá jako naše spřízněná duše. Jen tak, čirou náhodou, má úplně stejné názory jako my, poslouchá stejnou hudbu…a čirou náhodou nemá nikdy čas jít ven. A nejhorší je to pak tak, když ten čas má a někdo na nás pak na místě schůzky, které je podivně osiřelé, zezadu skočí…
A pak jsou tu telefony - u těch bych neříkala, že jsou až takový problém, spíš bych dokonce řekla, že ještě zlepšují komunikaci naživo. Protože pokud prostě nemáme možnost stýkat se s lidmi, je mobil ideální. Řekla bych, že voláním se nemůže zas až tak moc stát. Když toho člověka známe, poznáme jeho hlas, takže je to vlastně velká výhoda, popovídat sis ním, když se ním nemůžeme setkat v reálu. Pochybuji, že se někdy stane, že by volal někdo cizí s účelem najít nové kamarády. Je tu ten problém, že nikomu se nebude chtít plýtvat kreditem. A pak - jak by věděl, že dané číslo není na nějakého dědu po sedmdesátce? Možná, že když vaše číslo sežene přes společné kamarády, zkontektuje se s vámi. Ale maximámlně smskami. V dnešní době se prostě seznamuje facebookem.
Kdo nemá mobil nebo facebook, je těžce out, ikdyž se hodně lidí začíná bouřit proti své závislosti na vitruálních komunikačních sítích, nikdy si je úplně nezruší. Doufám, že na apríla facebook napíše, že stránku smazali a nikomu se nepůjde přihlásit. Aspoˇv ten jeden den. Aby všichni viděli, že když ho nebude mít nikdo, bude to lepší.
Bye*

láska.

14. march 2011 at 13:38 | Kac.
Věčný téma, a přesto se do toho vrhám, připravena na kritiku.
Protože relativnější, nejneoddůvodvatelnější a nejnevyzpytatelnější téma neznám.
Je to něco, co se prostě stane, třeba z ničeho nic, a najednou zjistíme, že celý život se nám točí kolem toho jednoho. Přistihnem se, že sníme s otevřenýma očima a myslíme jen na něj. Samozřejmě, i na ni, ale tím se teď zabývat nechci)) Je to pocit, kdy cítíte, že každá minuta bez něj je jak bez duše, že nejste schopni dělat cokoli jiného, než na něj myslet nebo s ním být. Faktem ovšem je, že láska bolí. Obzvlášť, když je neopětovaná.

Láska je neidentifikovatelná. Žijete ve vlastním snu, nevnímáte okolí. Horší je, když vás to pak přejde - z nějakého důvodu - a vy zjistíte, že jste celou tu dobu byli slepí. Že je kolem vás strašně moc super lidí, kteří čekají, až se vzbudíte. Láska je slepá. A nikdy nepoznáte, jestli jste zamilovaná, nebo co se to děje. Nejde to popsat, ikdyž se o to teď snažím. Myslím, že jsem byla už zamilovaná, ale neřeknu to stoprocentě - ten stav nešel popsat. Myslela jsem, že bez něj nedokážu žít, že je to příliš krásný, aby to byla pravda. Jenže pak se pohádka rozplynula, jak domeček z karet, zmizelo to. A já zjistila, že to bylo všechno špatně, že jsem zanedbávala všechno ostatní. Ani nevíte, jak je těžký, zkombinovat lásku a přátele. Témeř nemožný.

Mohlo by toho být víc, ale o lásce by se dalo mluvit donekonečna, a stejně bych nikdy neřekla všechno, co bych chtěla.
Bye*
(btw. tento článek je přednastavený, jsem na horách, veškerou kritiku si přečtu až přijedu a odpovím)

čase, zastav se!

11. march 2011 at 15:48 | Kac.
Hádejte, kolik jí je. Miluju ten hlas.
Hey!
Vůbec nestíhám - celý tento týden jsem se strašně pořád učila, a to nmám ani zdaleka výsledky, jaký bych chtěla. Navíc teď spěchám - musím balit na hory, přednastavila jsem nějaké články))Jen nebudu chodit k FAV., omlouvám se, vynahradím vám to. Ten čas se nedá zastavit, utíká mi mezi prsty, jako neposedný písek. Nejde sevřít, nejde říct stop, zastav! Nestíhám! Argh, hodně mi to vadí. Každopádně mě teď čeká naprosto pohodovej víkend - celej den snowboarding, večery s děckama (ne, nejedu na lyžák, ale jede tam plno našich známých) a sem tam sauna. To jediný, co teď potřebuju. Protože mám naprostej zmatek ve vztazích - jak s kamarádama, tak s klukama. Všichni jsu divní . nedokážu jim rozumět, zdálo se mi, že je všechno špatně. Pořád s emi mění nálada, v posledních dnech už ale všechno fajn. Skoro. A navíc mě potěšilo, že mě dneska moji dva psolužáci pozvali na megapárty - slaví společně narozky, tak se tam seznámím s plno novýma lidima a konečně se odreaguju. YEAH, už těď se nemůžu dočkat!
No nic, valím balit, těšte se na přednastavené články - dala jsem si s nimi práci))
Bye*

klid před bouří.

9. march 2011 at 18:37 | Kac.
Písnička, která vás uklidní.
Hey!
Chtěla jsem napsat včera, ale v těláku jsme dvě hodiny tančili zumbu, pak jsem šla s kámošem do města a pak jsem měla ještě trenál - domů jsem dojela úplně utahaná, šla jsem spát v osm a všechno mě bolí ještě teď. Už se nehorázně těším na Jaráky - prostě budu snowboardovat, všechno vypustím z hlavy...i když je fakt, že teď už bych mohla říct, že je všechno fajn. Nic, z čeho bych se musela hroutit.
Jinak jsem vám chtěla poděkovat za komentáře - zejména ty k tématu, když si můj článek někdo opravdu přečte a napíše, co si o něm myslí, ne jen "Krásný blog" nebo něco na ten smysl. Blog mi strašně moc pomáhá - je tu hrozně moc lidí, kteří mi píšou, že jsou ve stejné situaci jako já a nebo že mají stejné problémy a radí mi, jak se s tím vypořádali. DĚKUJU. Ve skutečném životě je všechno o tolik složitější! Píšu sem všechny moje pocity, které si pomau ani sama neuvědomuju, říkám všechno, co mě napadne, neřeším to. A někoho to zajímá, poradí mi. Nikdo z reálného života o tomhle blogu neví - jak už jsem říkala, způsobilo to jen strašný problémy// Fotka v minulém článku je moje - úmyslně bez hlavy)) Napsala jsem článek o lásce - je přednastavený, tuším že někdy v pondělí, když tu nebudu, se tu objeví. Dala jsem si s ním práci, seděla jsem nad ním hodně dlouho a s výsledkem jsem docela spokojená. Budu čekat na kritiku))
Bye*
(btw.fotka ve článku je mnou focená - miluju focení, strašně moc. plánuju sem dát nějaký fotky, časem)

nesnáším změny.

7. march 2011 at 15:24 | Kac.
Trosku hodne zmeny - nesnasim to.
Včera jsem měla super náladu - byli jsme s K. v aquaparku a úplně šíleně jsem si to užila. Řádila jsem jak malý děcko, prostě to bylo něco, co jsem potřebovala. S ní, která mě nezradí a vždycky zlepší náladu, prostě bezstarostý dvě hodiny. Doma jsem sedla k počítači, protože jsem byla úplně vyřízená, a začala jsem si psát s děckama. Hodně jich říkalo, že si se mnou vposledních dnech moc nerozumí, že jim přijde, jako kdybych ze sebe dělala něco, co nejsem. A víte co je nejhorší? Já se v posledních dnech cítila víc svá. Paradoxní, vím. A skvělá nálada byla rázem v trapu, nevěděla jsem, co mám dělat. Řekla jsem jim, že se změním, ale nevím, jak být zase ta stará Kac.Nezdá se mi, že bych byla jiná, akorát jsem uvolněnější, víc dávám najevo svoje pocity, tedy se míň směju. Nakonec se to nějak vyřešilo a snad je všechno fajn. Dneska ráno to bylo strašně fajn - mám souseda, kterej má strašně moc kámošů a jeli jsme s ním do školy a všichni jeho kámoši, kteří byli poblíž, jeli s náma, takže nás nakonec jela velká skupink a abylo to úžasný, miluju seznamování, ty vtípky a tak. A do školy pak přišla kámoška, která od nás odešla a musela bydlet někde jinde - mají teďka jaráky (my až příští týden, argh//) a šla se za náma mrknout. Za chvilku odjíždím hlídat děti naší známé - poprvé, tak mám docela strach.
Vím, že ten článek nebyl nic poutavýho, ale potřebovala jsem se vypsat, než začnu psát něco s myšlenkou - napíšu toho teď hodně a přednastavím to na příští týden, kdy budu na horách))
Bye*

illusions, dreams, wishes and desires.

5. march 2011 at 17:29 | Kac.
Písnička, při které se vám plní sny.
Hey!
Takže nejdřív bych asi chtěla říct, že iluze jsou něco, bez čeho bych nedokázala žít. Sny, iluze, přání, touhy...každý z nás je má, protože všichni potřebujeme v něo věřit. Někteří si vyberou Boha, ale to až jindy. Podle mě iluze ztratit nejdou. Samozřejmě, články na téma "jak jsem přestal věřit na ježíška" nebo "jak jsem přišla na to, že děti nenosí čáp" jsou pravdivé, ale dívala bych se na to z jiné stránky.Tohle je asi něco, co si pod pojmem iluze představí každý. Jenže proč musí být iluze jen v dětství? Vždyť ikdyž zjistíme, že zoubková víla neexistuje, neznamená to, že iluze přestaneme mít. Klidně už, že budeme slavní nebo že všichni budou šťastní. Iluze je ale spíš něco, co si myslíme, že je, a přitom to prostě neexistuje. Dokonce bych až řekla, že se to spíše používá ve špatném slova smyslu - oproti třeba snům atd. Protože iluze jsou něco, co nám pdrazí nohy, když to nejmíň čekáme. Když něco, v co věříme, co je pro nás jistotou, najednou zmizí. Ztratíme iluze, někdo na ně třeba zanevře. A nemyslím si, že je super žít v iluzi. Žít ve snu? Fajn. Mít přání, skryté touhy? V pohodě. Ale iluze jsou nevyzpytatelné, něco, co možná v hloubi duše cítíme, že neexistuje, ale nechceme si to uvědomit. Protože jednodušší je žít s tím, že to je. A přesně v tu nejnevhodnější chvíli nám dojde, že jsme se celou dobu mýlili.
To je asi tak vše, měla jsem chuť psát.
Bye*